Viktoriia Kutz - Jeden příběh za všechny…

Situace na Ukrajině se mění každým okamžikem. Viktoriia Kutz, studentka pražské univerzity a naše kamarádka a spoluhráčka ze staršího dorostu, popisuje příběh své rodiny a přátel, kteří zažili útok přímo doma na Ukrajině. Pomozme Viktorce a její rodině v této nelehké chvíli alespoň tak, jak můžeme.

Házenkářský klub TJ Sokol Praha Vršovice k této pomoci poskytl bankovní účet, na kterém sbíráme pomoc pro Viki a její rodinu: 1104112028 / 3030 variabilní symbol 900. I malý příspěvek je velkou pomocí. DĚKUJEME!!!


Na týmové fotografii je Viktoriia Kutz v prostřed.



Všechno to začalo dávno před 24. únorem, vyhrožovalo se Ukrajině a plány na dopadení byly dávno sestrojeny. Nikdo tomu nechtěl věřit, ale většina lidí věděla, že se to může stát. 24. února v 6 hodin ráno jsem se probudila, protože mi volal táta: „Viki, rychle běž vybrat peníze, které jsem ti poslal." Byla jsem vyděšená a vůbec jsem nechápala k čemu ten povyk. Na telefonu mi ale svítila další zpráva. Zpráva od kamarádky. Někde poblíž jejího domu došlo k výbuchu a ona s rodinou odjíždí na západní Ukrajinu (kde je dodnes nejklidnější situace).

Jak jsem pročítala zprávy, dostala jsem velký strach. Kyjev, město, kde jsem se narodila, bylo jedno z prvních, které bylo ostřelováno. Měla jsem tam celou rodinu a také téměř všechny přátele. Celý den jsem obvolávala všechny příbuzné a přátele, zda jsou v pořádku. Mnozí odjeli na západní část Ukrajiny, ale cesta v tak nebezpečném prostředí trvala 30-40 hodin. Moje rodina jela nejprve na čerpací stanici pro palivo, a také do obchodu pro obiloviny a mouku. Každou hodinu jsme si s rodiči volali.


Večer už slyšeli výbuchy. Rychle se sbalili, oblékli… a čekali, co se bude dít. Všichni se báli. Já jen bezmocně seděla v Praze u kamarádů a sledovala zprávy. Jeden ze zpravodajských kanálů napsal, že ve 3 hodiny ráno se očekává ostřelování Kyjeva z letadel a tanků. Kamarádi odtamtud už psali, že tyto tanky vidí a běží se schovat do sklepů. Zavolala jsem rodičům, abych je varovala. V Kyjevě už však platil zákaz vycházení a nesmělo se ven. Tak jsem jen prosila, ať se jdou všichni schovat do prvního patra, kde by mělo být větší bezpečí. Ve 4 hodiny ráno přišla zpráva, že poblíž mé oblasti začalo ostřelování. Rodiče mi do telefonu řekli: „Ano, slyšíme to. Je to blízko. Ale ty se neboj a prospi se."


V 7 hodin ráno mohla moje rodina náš domov opustit. Rodiče se rozhodli jet na chatu, vzali věci i naší milovanou kočku a vyrazili na cestu. Na dálnici je zastavili ukrajinští vojáci v tancích, že pokračovat nemůžou, protože proti nim jedou Rusové. Zkusili tedy jinou cestu, ale i tam to bylo stejné.


Moje kmotra tedy poskytla rodičům přístřeší v nemocnici, kde pracuje. Maminka zde pomáhala vařit jídlo pro nemocné a vypadalo to, že budou alespoň chvilku v bezpečí. Nikdo přece nebude ostřelovat nemocnice… Ale tak to bohužel není. Rusové střílí do všeho… ☹ Dalších několik následujících dní se moje rodina pokoušela dostat z Kyjeva na západní Ukrajinu. Naděje se, ale pomalu rozplývaly, protože na mnoha místech byly zbořeny mosty a všude postávali ruští vojáci, kteří stříleli i do civilistů. Jiná cesta z Kyjeva však nevedla, a tak „se zavřenýma očima“ jen jeli dál. Díky Bohu se nakonec rodiče i prarodiče dostali až na západ Ukrajiny, kde nyní žijí o něco klidněji s rodinou mého přítele. Situaci na Ukrajině nepřetržitě sleduji, protože zůstává i nadále velmi vážná a já se o celou svou rodinu a přátele opravdu moc bojím. ☹


Zvládat tyto vypjaté momenty mi pomáhají především blízcí přátelé. Několik jich tu mám i přímo z Ruska, dokonce se mnou jezdili i na shromáždění na podporu Ukrajiny, které se konaly v různých částech Prahy. V žádném případě nechci, aby můj příběh vyzýval k nenávisti proti Rusům.

Tento příběh je o něčem jiném. Mluví o tom, že celý ukrajinský lid nyní potřebuje VAŠI pomoc více než kdy jindy. Náš obvyklý život se v jednu chvíli zhroutil a my nevíme, co bude dál. Mnozí přišli o práci, nebo o ni přijdou každým dnem. Mnozí nemají co jíst a nemají čím krmit své děti. A kolik nevinných životů si tato strašná válka již vyžádala. Doufám, že Vám můj příběh pomůže uvědomit si, jak vážná situace to je.

Potřebujeme Vaši pomoc!

Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků